R. Hušková: Kvalita vody na vesnicích je výrazně horší

R. Hušková: Kvalita vody na vesnicích je výrazně horší

Nenechte si ujít rozhovor Ing. Radky Hušková z PVK pro magazín Téma. Proč je na vesnicích horší kvality vody? Jaká jsou zde rizika znečištění? To vše popisuje expertka na kvalitu vody v následujícím rozhovoru.

Jaká je kvalita pitné vody v České republice?

Naše pitná voda obstojí i v přísném mezinárodním srovnání. Jsme napřed například v oblasti posuzování rizik vodovodu. To je systematické posuzování všech rizik, jež by mohla ovlivnit kvalitu nebo dostupnost pitné vody. Česká vyhláška o kvalitě pitné vody stanovuje parametry, které musí každý provozovatel vodovodu pravidelně sledovat, a protože může dojít i k lokálnímu znečištění, musí provozovatel provádět testování vody i nad rámec povinných požadavků a určit, zda existuje riziko nějakého dalšího znečištění.

Kvalitu vody můžete poznat podle chuti nebo čichu. Lidské smysly jsou na to překvapivě citlivé. Někdy odhalí problém, který klasické laboratorní testy nezachytí.

Liší se kvalita pitné vody ve městech a na vesnicích?

Ano, liší. A rozdíl není zanedbatelný. Menší vodovody častěji překračují limitní hodnoty sledovaných parametrů (hodnota zdravotně závažného ukazatele jakosti pitné vody v důsledku jejíhož překročení je vyloučeno použití této vody jako pitné, pozn. red.) . Jde jak o „pouhé“ mezní hodnoty, tak o ty mezní. Ale i u malých vodovodů se jedná řádově o desetiny procenta překročení nejvyšších mezních hodnot parametrů z celkového počtu sledovaných vzorků.

Proč jsou na tom menší obce hůře?

Správě těchto vodovodů často chybí kvalifikovaný personál, v případě malých vodovodů jsou většinou kumulované funkce. Někdy například vodovod provozuje přímo starosta obce nebo technická osoba, která je tam bohužel občas jen formálně, což samozřejmě ztěžuje včasné odhalení problémů. Důvodem může být i nižší frekvence kontrol. V malých vodovodech se voda často testuje jen jednou nebo dvakrát ročně, což může snadno minout období, kdy dojde k případnému znečištění.

Kolik je u nás provozovatelů vodovodů?

V České republice působí přes tisíc šest set provozovatelů vodovodů a existuje přes šest tisíc vlastníků vodovodů. Kvalita pitné vody v ČR je vykazována odděleně pro zásobované oblasti: Větší, které zásobují více než pět tisíc obyvatel, a menší, které zásobují méně než pět tisíc obyvatel. Větších oblastí je zhruba 270 a menších něco málo přes 3 800. Přes osmdesát procent obyvatel Česka odebírajících pitnou vodu z veřejného vodovodu je ale zásobováno v rámci těch větších oblastí. Menší obce si často zajišťují zásobování pitnou vodou samy, někdy jim ale vedle té nedostatečné odbornosti chybí i čas a kapacita sledovat legislativní změny, provádět pravidelná měření nebo aktualizovat rizikové analýzy. Častější analýzy by také mohly menší vodovody finančně „vyčerpat“. Malé obce mnohdy nemají dost peněz na obnovu infrastruktury nebo na modernizaci technologií, navíc někdy dotují cenu vody, aby nebyla pro obyvatele příliš vysoká. Jenže to pak logicky znamená, že chybějí prostředky na údržbu a modernizaci.

Odkud v malých obcích pramení rizika znečištění vody?

Ve většině případů jde o podzemní zdroje, které mohou být ohroženy průnikem povrchové vody. Třeba po přívalových deštích nebo při povodni. Stává se i to, že někdo nevědomky nebo i úmyslně vypustí odpadní vodu poblíž vrtu. Stačí, aby vývozce žumpy vylil obsah septiku tam, kde nemá. Pokud není dodrženo ochranné pásmo kolem zdroje, kontaminace je jen otázkou času.

Dá se při takovém znečištění vysledovat, kdo ho způsobil?

Není to jednoduché, ale někdy se to podaří. Obce by měly po svých obyvatelích vyžadovat doklad, že skutečně nechali vyvézt odpadní vodu z jímky nebo septiku a že to skončilo tam, kde mělo. Ideálně v čistírně odpadních vod. Realita je však často jiná. Sama bydlím za Prahou a dřív to fungovalo tak, že člověk dal vývozci peníze „za plotem“, ale kde obsah skončil, už nikdo nekontroloval. Je prostě nutný lepší dohled na úrovni obcí. A samozřejmě také větší občanská zodpovědnost. Mnohdy chybí zájem. Lidé si nevšímají dění kolem sebe. A netýká se to jen vody.

Co se děje s pitnou vodou, když přijdou vydatné deště, nebo dokonce povodně? Existují nějaké automatické postupy?

Existují, respektive měly by existovat. Každý provozovatel vodovodu by měl mít postup pro řešení mimořádných událostí, třeba pro ty povodně nebo přívalové srážky. Pokud hladina vody stoupne a hrozí kontaminace studní nebo jiných vodních zdrojů, je potřeba okamžitě jednat. Například omezit nebo na nějakou dobu zastavit provoz vodovodu, zvýšit dezinfekci a zajistit dodatečné rozbory. Nebo naopak v období sucha, kdy je vody nedostatek, je vhodné mít připravené řešení, jak pitnou vodu spotřebitelům zajistit.

Z jakých zdrojů pitnou vodu nejčastěji čerpáme?

Česká republika má pitnou vodu zhruba z poloviny z podzemních a z poloviny z povrchových zdrojů. Liší se to podle regionů. Například Praha je zásobována pitnou vodou cca z 63 % z úpravny vody Želivka, pro kterou je zdrojem vodárenská nádrž Švihov. A z 25 % z úpravny vody Káraný ve Středočeském kraji nedaleko od Prahy. Tam se jedná o podzemní vodu odebíranou v oblasti soutoku Labe a Jizery. A v neposlední řadě z 12 % z úpravny vody v Praze Podolí, jež upravuje vltavskou vodu.

Odkud čerpá vodu třeba Brno?

Brno je zásobováno ze dvou hlavních zdrojů: podzemní vodou z Březové nad Svitavou a povrchovou vodou z Vírské nádrže. Voda z Vírské nádrže je upravována v úpravně vody ve Švařci a je do Brna vedena společností Vírský oblastní vodovod. Voda z Březové je do brněnské vodárenské soustavy přiváděna I. a II. březovským vodovodem.

Jak se vlastně voda upravuje, než nám doteče domů do kohoutku?

Záleží na tom, z jakého je zdroje. Podzemní voda bývá často natolik kvalitní, že stačí jen drobné úpravy, jako je odstranění železa a manganu, případně snížení tvrdosti vody. A pak také hygienické zabezpečení. S povrchovou vodou je to složitější. Odebíraná voda, jež se označuje jako surová voda, je podle výsledků analýz zařazena do kvalitativních kategorií jedna až čtyři. Pro každou kategorii je ve vyhlášce k zákonu o vodovodech a kanalizacích doporučená technologie úpravy. Obvykle jde o dvoustupňovou nebo třístupňovou úpravu vody. Každá surová voda je jiná, a než se aplikuje určitá technologie, je vhodné, ba dokonce až nutné navrhovanou technologii laboratorně a následně poloprovozně odzkoušet. Dnes se čím dál častěji technologie úpravy povrchové vody doplňuje o tzv. sorpční stupeň s aktivním uhlím, jenž pomáhá odstraňovat organické mikropolutanty, třeba zbytky pesticidů nebo léčiv.

Co přesně ten sorpční stupeň znamená?

Je to technologický stupeň, který využívá schopnosti aktivního uhlí adsorbovat (navázat látky na povrch jiné látky, pozn. red.) škodlivé látky z vody. Aktivní uhlí má porézní strukturu s obrovským povrchem, a umožňuje tak efektivní sorbování (poutání, pozn. red.) škodlivých látek. Představte si aktivní uhlí jako velmi jemnou houbičku nebo jako magnet na nečistoty. I když na první pohled vypadá jako obyčejné uhlí, ve skutečnosti má uvnitř spoustu malých pórů, do nichž se zachytávají látky, které ve vodě nechceme. Třeba zbytky léků, pesticidů, pachotvorné látky nebo škodlivé chemikálie. Když voda přes aktivní uhlí protéká, tyto látky se na povrch uhlí doslova přilepí a ve vodě už nezůstanou. Čím menší jsou molekuly, tím lépe se sorbují až do mikropórů. Proto se před sorpcí doporučuje vodu nejdřív oxidovat – třeba ozonem –, aby se velké molekuly nežádoucích látek rozpadly na menší fragmenty, které se pak účinněji na mikropóry uhlí navážou.

Tím se tedy opravdu odstraní i ty nejmenší zbytky jakýchkoli škodlivých látek?

Přesně tak. Povrchová voda je totiž náchylnější ke znečištění. Třeba právě splachy ze silnic nebo z polí. Proto se snažíme co nejčastěji využívat technologie, které umějí tyto látky zachytit. V roce 2013 mělo sorpční stupeň asi 43 % úpraven povrchové vody, v roce 2023 už to bylo 55 %. Z toho je zřejmé, že jdeme směrem k větší ochraně a kvalitě.

Ovlivňuje kvalitu vody i potrubí, kterým voda teče?

Rozhodně. Úprava vody je jen první část procesu. Jakmile voda opustí úpravnu, putuje potrubím dál. A právě v distribuční síti může dojít k dalším chemickým i biologickým reakcím. V naprosté většině případů se voda na závěr úpravy dezinfikuje chlorem, který zajistí, že zůstane zdravotně nezávadná až k našemu kohoutku. Existují však výjimky. Třeba v Mladé Boleslavivodu nechlorují, používají pouze UV dezinfekci. Ale to si mohou dovolit jen tam, kde mají výjimečně kvalitní podzemní zdroje, voda je biologicky stabilní, potrubí má nízkou poruchovost a vše se dlouhodobě sleduje.

Jak chlor ovlivňuje kvalitu vody?

Chlor se používá ve formě plynného chloru nebo chlornanu sodného. Reaguje se zbytkovými organickými látkami ve vodě i s povrchem potrubí. Když si doma necháte vodu delší dobu odstát, můžete si v nádobě všimnout nepatrného povlaku. To je tzv. biofilm (souvislý povlak mikroorganismů, jako jsou bakterie, řasy a houby, které se usazují na mokrých površích; mohou představovat riziko pro lidské zdraví, zejména pokud se v nich množí patogenní bakterie, pozn. red.) . Voda prostě není sterilní. Ale měla by být „živá“ jen natolik, aby neohrožovala naše zdraví. Proto se k hygienickému zabezpečení používá chlor.

Ve vodě z kohoutku ale většinou chlor cítit není.

To je pravda. Jak totiž chlor ve vodě reaguje s organickými látkami, často se během cesty „spotřebuje“. Pokud je chlorování nárazově zvýšeno – třeba kvůli havárii –, mohou si citlivější lidé všimnout, že voda po chloru cítit je. Ale stále zůstává v bezpečných mezích. Hygienický limit je 0,3 miligramu na litr.

Proč je člověk cítit po chloru, když vyleze z bazénu?

Tam je trochu jiný režim. V bazénu se koupe hodně lidí, takže se voda musí dezinfikovat více. A nejde jen o samotný chlor, ale i o další chemikálie, třeba chloraminy. To jsou látky vznikající reakcí chloru s potem, močí, šupinkami kůže a dalšími organickými nečistotami, které návštěvníci do bazénu přinesou. Voda v bazénech je teplá, provzdušňuje se, takže se z ní tyto chemické látky snadno uvolňují i do vzduchu. To je ten typický bazénový zápach, jaký všichni známe.

V létě se často stává, že je odstávka teplé vody. Provádějí snad vodárny nějakou údržbu?

To je častý omyl, že se to týká vodáren. Teplá voda je totiž záležitostí tepláren. Vodárny dodávají pouze studenou pitnou vodu. Teplárny pak vodu ohřívají a distribuují. A plánují si také vlastní údržbu nebo odstávky podle potřeby, třeba když provádějí údržbu výměníků tepla nebo různých systémů. Kvůli ochraně výměníků tepla se také do teplé vody mohou přidávat různé chemické přísady proti usazování vodního kamene. Proto odborníci nedoporučují z teplé vody vařit nebo si z ní dělat třeba kávu.

Co přesně znamená, když se mluví o tvrdé nebo měkké vodě?

Rozdíl poznáte jednoduše: V měkké vodě se hůře smývá mýdlo, v tvrdé se vám zase v rychlovarné konvici nebo na sprše usazuje vodní kámen. Tvrdost vody způsobují hlavně ionty vápníku a hořčíku, které se do pitné vody dostávají z podloží, přes něž voda protéká. Zdravotníci tvrdí, že tyto ionty mají pozitivní vliv na zdraví, například na prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Proto jsou ve vyhlášce stanovené i doporučené minimální hodnoty. V případě tvrdé vody je problém spíše technického rázu, protože zanáší kotle, ničí spotřebiče. Může tak být problémem pro domácnosti i průmysl. Někteří lidé se snaží vodu změkčovat, ale hygienici to často nedoporučují, protože by tím voda mohla přijít o cenné minerály.

Je nějaký důvod k používání domácích filtrů?

Pokud jste připojeni na veřejný vodovod, který je pravidelně kontrolován, filtrace není nutná. Lze říci, že je zbytečná. Filtry mohou mít smysl u lokálních zdrojů, jako jsou individuální studny. Ale i tam záleží na tom, jak se filtr udržuje. Pokud se zanedbají výměny nebo čištění, může se z něj stát zdroj mikrobiologické kontaminace. Voda sice může být chemicky čistší, ale mikrobiálně horší, pokud se v biofilmu na uhlí začnou množit bakterie. Ať už pocházejí z vody nebo ze vzdušné kontaminace.

Jak se může spotřebitel ujistit, že pije opravdu nezávadnou vodu, když se voda testuje už předtím, než projde potrubím?

Ve veřejných vodovodech se kvalita vody sleduje na více úrovních. Nejen při výstupu z úpravny, ale i ve vodojemech a přímo u spotřebitelů. A toto vše se děje v pravidelných intervalech. Pokud vše funguje správně a nejsou poruchy na potrubí, není důvod se obávat. Zásadní roli však hrají havárie. Pokud dojde k prasknutí potrubí, může se do něj z okolí dostat nějaké znečištění. V takovém případě se přijímají zvláštní opatření, zvyšuje se dezinfekce a provádějí se rozbory. Včetně rychlotestů, které velmi rychle ukážou, zda je voda bezpečná.

Pozná nějak spotřebitel doma, že je voda z kohoutku zhoršené kvality? Nebo musí jenom věřit, že je nezávadná?

Může to poznat podle chuti nebo čichu. Lidské smysly jsou překvapivě citlivé. Někdy právě tyto senzorické změny odhalí problém, který klasické laboratorní testy nezachytí. Existují dokonce specialisté na pitnou vodu, kteří takto vodu senzoricky testují. Pracují v laboratořích, kde se sledují pach, chuť i barva vody. Testující jedinci musejí dodržovat přísný režim. Nesmějí kouřit, před testováním pít nějakou dobu kávu, jíst kořeněná jídla. Nesmějí být ani nachlazení. Zejména během covidu se ukázalo, jak je senzorika důležitá. Lidé, kteří přišli o čich a chuť, nemohli pitnou vodu testovat. Každopádně platí, že pokud si nejste kvalitou vody jistí, můžete si ji vždy nechat zkontrolovat.

Může se případný problém s vodou vyskytnout i mimo veřejný vodovod? Třeba uvnitř domu?

Může, protože za kvalitu vody v domácí instalaci – tedy v takzvaném vnitřním vodovodu – provozovatel veřejného vodovodu neručí. Ručí jen po „patu domu“. Vzpomínám si na případ, kdy se opakovaně objevovala mikrobiologická závada v jednom bytě. Nakonec jsme zjistili, že problém způsobila pračka se špatnou zpětnou klapkou, která při praní dětských plen část vody vracela do domovního rozvodu. Takové zkušenosti jsou cenné, i na jejich podkladě se tvoří rizikové analýzy.

Může se kvalita vody zhoršit i tím, když se například v době dovolených nepoužívá a „stojí“ v trubkách?

Bohužel ano. Proto je dobré po návratu vodu odpustit. V potrubí se totiž může vytvořit biofilm, který je za vyšších teplot prostředím, kde se mohou pomnožit mikroorganismy. Voda není sterilní, takže se v ní mikroorganismy přirozeně nacházejí, ale pokud voda dlouho stojí, a navíc je teplo, chuťově to poznáte. Doporučuje se odpouštět vodu tak dlouho, dokud neteče stabilně chladná, což poznáte i podle dotyku na ruce.

Takže taková odstátá voda může být zdravotně závadná?

To většinou ne, zejména pokud se jedná o podzemní potrubí, kde je tma a stálá nízká teplota. Taková voda se v potrubí „skladuje“ jako v lednici. Pokud se po návratu odpustí část vody, která je uvnitř nemovitosti, je vše naprosto v pořádku. Odpouštět vodu se ale doporučuje i lidem, kteří bydlí ve vyšších patrech, protože zejména ve výškových budovách vedou vedle sebe potrubí s teplou a studenou vodou, mnohdy nedostatečně izolovaně. Pokud voda přes noc stojí v potrubí v rozváděcí šachtě, ohřívá se a fungují tam různé fyzikální i chemické procesy. Když si ráno takovou vodu rovnou natočíte, asi vám moc chutnat nebude.

Mění se kvalita vody během roku, třeba v létě?

Ano, a to zejména povrchová voda v teplejších obdobích. Studená voda se mění ve vlažnou, někdy až teplou – a voda s vyšší teplotou se hůře upravuje. Technologické procesy jsou složitější, a navíc se rychleji množí mikroorganismy. Povrchové vody mají v létě často tisícinásobně vyšší biologické oživení než v zimě. Přehrady někdy doslova „kvetou“ sinicemi, jež mohou vylučovat toxiny. Ty je pak potřeba sledovat a odstraňovat.

Jak jsme na tom v Česku s kvalitou vody ve studních?

To je velmi individuální. Záleží na lokalitě a na tom, jak se lidé o studnu starají. Doporučujeme nechat vodu minimálně jednou ročně zkontrolovat. Ideálně na jaře, po zimě, když se studna začne znovu používat. Nejčastější problémy jsou mikrobiologické znečištění a dusičnany. V laboratoři dáváme i doporučení, jak problém řešit. Je možné udělat i opakovaný odběr a analýzu.

Stává se často, že je voda ve studních kontaminovaná?

Ano, hlavně u starších kopaných studní. Ty nemívají dokonalé těsnění a může do nich proniknout hmyz nebo povrchová voda po deštích. V jednom případě jsme dokonce uvnitř studny našli roj mravenců. U hlubších vrtaných studní je riziko menší, ale tam se může kontaminace dostat. Třeba při přívalovém dešti…

Mají majitelé studní vůbec nějakou povinnost nechat si vodu kontrolovat?

Jde-li o soukromou studnu, pak ne. Ale pokud se studna používá k podnikání – třeba v kadeřnictví nebo autodílně – už se považuje za veřejný zdroj a spadá pod legislativu pitné vody. Obecně platí: Čím více lidí voda zásobuje, tím častější jsou kontroly.

Změnila se nějak kvalita pitné vody za posledních čtyřicet let?

Těžko říct, protože jsme dříve spoustu věcí vůbec nesledovali. A to nejen proto, že nás to nenapadlo, ale hlavně kvůli technologiím. Analytické přístroje tehdy nebyly schopné zachytit látky v tak malých koncentracích jako dnes. Dnes dokážeme měřit látky v setinách nanogramu na litr. To je jako jedna kapka ve velké vodní nádrži. Před čtyřiceti lety se sledovaly maximálně koncentrace v miligramech. Mnoho pesticidů a dalších mikropolutantů, které dnes považujeme za rizikové, tehdy vůbec nebylo detekovatelných.

A změnila se kvalita přírodních vod?

Ano, z dlouhodobého sledování státních podniků různých povodí vyplývá, že výrazně k lepšímu. Pokud je přerušen zdroj znečištění, řeky mají významnou samočisticí schopnost. Když se podíváme na srovnání kvality povrchových vod z let 1991 až 1992 a z let 2022 až 2023, uvidíme obrovský rozdíl. V prvním uvedeném období byla spousta toků ve velmi špatném stavu. Dnes už je podstatně méně silně znečištěných řek, a to hlavně díky zlepšenému čištění odpadních vod a důslednějšímu dohledu nad vodním hospodářstvím. A také díky nové legislativě a jejímu dodržování.

V jakém smyslu?

V současnosti se zavádí nová evropská směrnice čištění městských odpadních vod. Velké čistírny, které čistí odpadní vodu odváděnou od více než padesáti tisíc obyvatel, budou muset přejít na tzv. kvartérní stupeň čištění. Ten je zaměřený i na odstraňování mikropolutantů, tedy zbytků léků, pesticidů a dalších látek, jaké běžné čistírny neodstraní. Patří k nim třeba i látky, co se používají v kosmetice. Všechno, co si člověk dává na tělo (míněny šampony, mýdla a různé krémy, pozn. red.) , končí ve sprše, a tedy i v odpadní vodě. Tato témata jsou teď velmi aktuální. Diskutuje se třeba, zda by měly firmy, které tyto látky vyrábějí, nést část nákladů na modernizaci čistíren odpadních vod. Představuje to princip „znečišťovatel platí“, který se propaguje na evropské úrovni.

To zní logicky. Jak se k tomu firmy stavějí?

Velké kosmetické i jiné firmy se velmi brání, obzvlášť ty mimo Evropu, které nejsou přímo vázané evropskou legislativou. Spousta výrobků i léků se mimo Evropu vyrábí. A tak se rozbíhá složitá debata, jak najít spravedlivé řešení, jež bude technicky i právně proveditelné.

Rozhovor vznikl pro časopis Téma, idnes.cz, Autor: Silvie Špačková

Zveřejněno se souhlasem PVK.

Ing. Radka Hušková, Projektová manažerka

• Vystudovala VŠCHT. Poté pracovala v laboratoři analýz vody ve společnosti Pražské vodovodyakanalizace, kde následně deset let působila jako technická ředitelka.
• Dlouhodobě se angažuje v práci pro SOVAK ČR (Sdružení oboru vodovodů a kanalizací) v komisi laboratoří, kde koordinovala zavádění nových poznatků do laboratorní praxe. Její předsedkyní byla 25 let.
• Zároveň je zástupkyní spolku SOVAK ČR v komisi pro pitnou vodu v evropské federaci vodárenských společností EurEau.

Foto úvodní 123rf zdarma, licence